Film mého srdce: Střihoruký Edward

Neexistuje snad typická filmová dvojka (pominu-li např. Billyho Wildera a Jacka Lemmona nebo Martina Scorseseho a Roberta De Nira) než Tim Burton a Johnny Depp. Jejich první spolupráce, tedy Střihoruký Edward, dala znamení, jaké filmy Burton tvoří (ať je to temný rytíř Batman nebo „pohádka“ Karlík a továrna na čokoládu) a v jakých rolích se Depp cítí nejlépe – podivíni se smutnou minulostí (pirát Jack Sparow v Pirátech z Karibiku, Willy Wonka v Karlíkovi).

Nebýt úspěchu Batmana (1989), Tim Burton by zřejmě nedostal zelenou k natáčení Střihorukého Edwarda (1990, do českých kin se dostal v květnu 1992), který učinil z Johnnyho Deppa (Edward) hvězdu stříbrných pláten na dlouhá léta dopředu.

Odvážná „avon lady“ Peggy (Dianne Wiest, „Cink, cink, je tady avon...“) náhodou objeví v zastrčeném a zpustlém hradu podivína s nůžkami místo prstů jménem Edward. Nezalekne se ho a veme ho s sebou domů, a hlavně, což Edward nezná, mezi lidi… Jeho „náčiní“ začnou sousedi využívat ke svému prospěchu (sem zastřihnutí domácího mazlíčka, tam zastřihnutí keře a nebo zastřihnutí porostu sousedek), jenže ne všichni Edu využijí k dobrému úmyslu. Najdou se i tací, kteří ho chtějí použít k nekalím věcem. Bohužel Edward nerozezná jejich úmysly. Jediné co umí, je vyjádřit své city blízké osobě, konkrétně dceři Peg Kim (Winona Ryder)…

Laicky řečeno, jiný film s větším obsahem sentimentu asi neuvidíte, přesto lze Střihorukého Edwarda považovat za film obsahující nejen slzopudné scény, ale i humor a romantiku. Film povznáší i skvěle doplňující hudba Dannyho Elfmana, jenž zní výborně i v těch nejpodivnějších scénách.

Ono, kdyby roli nedostal Johnny Depp (uvažovalo se i nad Tomem Cruisem či Robertem Downeyem Jr.) těžko by byl úspěch Edwarda takový. Jeho dokonalé předvedení nejistoty, dojmutí a radosti z něčeho objeveného byste asi z těží hledali u někoho jiného. Přídáte-li do role Peg starostlivou, podnikavou a láskyplnou Diannu Wiest, výsledek nemůže dopadnout jinak, než na výbornou.

Tim Burton dokázal vytvořit film s fantastickými maskami (celkově výtvarná stránka filmu tvoří jednu ze složek, díky které od Burtona očekáváme pokaždé víc a víc) a kouzelnou atmosférou, téměř pohádkovou. Nejen proto patří tenhle střihač Eda od mých dětských let k mým velikým oblíbencům.


„On je prý zrůda… To je ale hrozně vzrušující!“

Speciál: Sex, nahota a film

Málokteré téma ve filmu dokáže přilákat tolik diváků, které z filmu vytvoří v tom lepším případě kult. Ne nadarmo se říká: Zakázané ovoce nejvíc chutná. Pojďme se podívat, které filmy jsou „ovocem“ naplněny pookraj.

Nebýt Gustava Machatého a jeho Extase (1932), kde hlavní hrdinka v podání Hedy Lamarr předváděla orgasmus a hrála zcela nahá, asi by nám prvenství, tedy erotický film, vyfoukl někdo jiný. Extase se ale mimo jiné dočkala zavrhnutí papeže. A když Marilyn Monroe ve svých 29 letech předvedla nad ventilací newyorského metra své spodní prádlo ve filmu Slaměný vdovec (1955), stal se z této scény kult. Nebýt adaptací divadelních her, z filmu by asi vyprchala kdejaká kontroverzní témata. Jenže nakonec například scéna znásilnění ve filmu Tramvaj do stanice Touha (1951) byla díky cenzuře „ušmiknuta“ a kvůli náznakům homosexuality byly z filmu Kočka na rozpálené plechové střeše (1958) i tyto scény odstraněny.

Evropu ovládla se svými vnady a půvabem Brigitte Bardot filmem …a Bůh stvořil ženu (1956). V posledních dvaceti minutách filmu Milenci (1958) režiséra Louise Maleho se hlavní představitelé oddávají na tu dobu dosti kontroverzního milování ve vaně, v loďce a v posteli. V několik zemích byl film opět cenzory upraven.

V Čechách vznikla alespoň adaptace knihy Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky (1966), která nabízela razítkem označenou zadnici kolegyně Josefa Somra.

Čím víc se vyvíjela kinematografie, tím víc se i znázorňoval sex ve filmu. Například Bernardo Bertolucci ve filmu Poslední tango v Paříži (1972) zachytil zcela cizí lidi, kteří se oddávali vášnivému sexu, včetně análního. Není divu, námět prý vycházel přímo z hlavy režiséra, který toužil potkat neznámou ženu a oddávat se nespoutanému milování.

O největší rozruch se ale postaral první pornofilm distribuovaný v amerických kinech Hluboké hrdlo (1972). Hlavní představitelka Linda Lovelace trpí problémem dosáhnutí orgasmu, za což může umístění jejího klitorisu. Má ho hluboko v hrdle. Film dlouhý 67 minut vydělal kolem 600 milionů dolarů a stal se tak nejvýnosnějším filmem všech dob. Druhý počin režiséra Gerarda Damiana Ďábel ve slečně Jonesové (1973) byl již o něco propracovanější a působil o dost míň amatérsky. Evropskou odpovědí byla vícedílná Emmanuella (1974). Film vyprávěl o mladé modelce, která se svým tolerantním mužem tráví čas v Bankoku.

Nejvypravnějším „art pornofilmem“ se stal Caligula (1976) italského režiséra Tinta Brasse. Film vyprávějící o krutém vladaři Říma Caligulovi zachycoval římské orgie, brutalitu a násilí. V několika zemích byl přestříhán nebo dokonce zakázán.

Hitem erotických filmů je bezpochyby 9 a půl týdne (1986) s Kim Basinger a Mickeyem Rourkem. Erotické řádění této dvojce ohromilo hned několik diváků. Ono, uznejte sami. Kde jinde než v tomto filmu vám ukáží, milování na schodech za deště nebo v kuchyni za přispění naturálií. V roce 1996 přišel režisér Lars von Trier s dalším erotickým tématem. Ve filmu Prolomit vlny dovolil filmový hrdina své manželce (v podání Emily Watson) milování s jinými muži. Stejný režisér, jenž měl na svědomí film 9 a půl týdne, Adrian Lyne natočil v roce 1997 adaptaci románu Lolita. Profesor ve středních letech poznává dvanáctiletou dívku, svou životní lásku, kvůli které je schopen obětovat cokoli.

České porevoluční filmy nabízely převážně jen erotiku. To, co bylo dřív cenzurované a zakázané, najednou bylo povoleno a tak se stalo, že skoro každý porevoluční český film nabízel hlavně nahé ženy (Slunce, seno, erotika, oba díly Playgirls, trilogie Kameňák) a nahé muže (Bony a klid, opět Slunce, seno, erotika, Mandragora, a opět trilogie Kameňák). Drsné erotice v naší kinematografii se nedaří, respektive ano, v komediích a nebo vyšumí do ztracena...

V současnosti je kolem nás tolik možností, jak se dostat k „zakázanému ovoci“ (internet, časopisy, dvd a kdoví co všechno ještě), že erotika na filmovém plátně už málokoho překvapí, nemyslíte?

Recenze: Podivuhodný případ Benjamina Buttona

Nebylo mu souzeno žít, ale i tak se narodil v roce 1918, kdy končila první světová válka. Tělo Benjamina Buttona v podstatě zrazovalo ještě než začal žít! Narodil se s vizáží starce, postupně „mládnul“ a vlastně i „stárnul“, aby prožil stejný život jako každý druhý smrtelník (milovaný vztah k matce – i když nevlastní, pravou nikdy nepoznal; jediná životní láska k dívce Daisy nebo role otce své dcery Caroline). Jeho cesta životem byla dlouhá a dalo by se říct osvobozující dnem jeho smrti. A režisér David Fincher nám ji dává pěkně sežrat.

Režisér David Fincher nám tento příběh podává jako životopisné fantasy drama. Namístě je samozřejmě srovnání s filmem Forrest Gump (oba filmy vznikly podle scénáře Erica Rotha, ten je napsal podle povídek Francise Scotta Fitzgeralda), ale ve skutečnosti tyto dva filmy nemohu „házet“ do stejného pytle. B. B. není tolik podbízející jako FG, zároveň B.B. není tak precizní jako FG. Je ale zajímavé sledovat, jaké to je být dítětem v kůži starce (Ve svých sedmi letech dostává Benjamin takové rady do života, které kolikrát sám člověk nedostane ani v letech dospěláckých.)

Herečka Cate Blanchet (postava Daisy) podává v tomto filmu životní výkon, Brad Pitt v podstatě nesleze z plátna, i když minimálně první třetinu filmu je jeho digitální obličej umístěn na tělo jiného herce. Přesto za Cate mírně zaostává. V roli náhradní matky Benjamina Queeine se představila skvělá Taraji P. Henson, která s láskou pečuje o odpudivé „stařecké“ dítě.

Jakoby podobných filmů vzniklo spousty, ale tenhle je vlastně jiný, originální. Podivuhodný případ B. B. působí velice temně a chladně, místy snad i depresivně. Vše umocňuje hudba Alexandra Desplata. Sice sem proklouzne nějaký ten vtípek, ale postavy raději pláčou než aby se smáli (srovnání s Forrestem Gumpem zde nepřichází v úvahu).

Při necelých třech hodinách jsem nechtěl ani na chvíli opustit příběh Benjamina a převážně postoj a zachování Daisy k tomu, co ji čeká. Přičtu-li k tomu skvělé triky, kdy nevíte co je filmový trik a přemýšlíte pouze o tom, jestli se nejedná o starší verzi dvojníka Brada Pitta, získám vyjímečný filmový zážitek, který se neopakuje. I když jak jsem řekl, podobných filmů tu bylo spousty…

Hodnocení: 80 %

Film mého srdce: Žena ve vodě

Jsou filmy, které divák (nemusí to být zrovna nadšený filmový fanoušek) s oblibou shlédne několikrát za sebo Vyvolenu. Většinou je zařadí do svého TOP žebříčku a doporučí je svým přátelům. Mezi své TOP filmy řadím hlavně Ženu ve vodě.
Netajím se tím, ale režisér Manoj Night Shyamalan patří mezi mé oblíbence. Po shlédnutí jeho filmů ve mně zatím vždy zůstal pocit, který nelze jednoznačně popsat. Napětí, nadšení, strach, myšlenky a víra. Tato všechna podstatná jména by se dala přiřadit k jeho filmům. Ať je to jeho komerčně nejúspěšnější Šestý smysl (1999) s vynikajícím Haylem Joelem Osmentem, málo známý Vyvolený (2000) s „comicsovým“ Samuelem L. Jacksonem nebo kontroverzní Vesnice (2004). Shyamalana si diváci zaškatulkovali jako tvůrce filmů s šokující pointou. Bohužel naposledy šokující pointu předvedl právě ve zmíněné Vesnici (tu někteří diváci a kritici označili za dvouhodinovou zbytečnost!!). Od té doby je důležité jak se na jeho další filmy díváme. Ať Ženu ve vodě nebo Stalo se (2008, zatím jeho poslední počin).
Film Žena ve vodě byl do kin vyslán v roce 2006, byl označen žánry jako pohádka, horor, thriller nebo fantasy. Sám tvůrce o něm vypráví jako o pohádce pro své dcery, kterou si pro ně vymyslel. Sami si udělejte obrázek:
Dívku jménem Story (Bryce Dallas Howard) objeví v bazénu bytového komplexu Cove jeho údržbář Cleveland Heep. Zjistí, že Story je Narfa (vodní víla), která touží po návratu do svého „pohádkového“ světa, ale zabraňují jí v tom tajemná stvoření jménem Skrunt (něco jako vlk pokrytý trávou). Cleveland zjistí, že osudy jeho sousedů jsou úzce spojeny se Story, a právě oni jsou jediní, kdo jí mohou pomoci k návratu domů…
Režisér ví moc dobře jak budovat atmosféru, tudíž pár záběrů na Skrunta vytvoří u diváka dokonalé napětí. Alespoň u dvou scén jsem se lekl tak, že jsem vykopl nohou a převrhl nejednu sklenku položenou na stolku. Samozřejmě, podruhé už se neleknu, ale lekání není důvod, proč se stal tenhle film mou srdeční záležitostí. Zajímavé poskládání postav do děje (každý něco znamená, i když o tom sám neví), výborná hudba tradičně skvělého Jamesa Newtona Howarda (např. filmové finále si nedokážu představit s jinou hudbou) a obsazení Paula Giamattiho (role koktajícího údržbáře). Nejen to vytváří z filmu originální filmový počin, který u některých zapříčinil to, že Shyamalana nadobro zamítli.
Hodnocení: 100 %

SPECIÁL: Česká filmová pohádka

Česko má, alespoň co se týče filmu, jednu tradici jistou. Od padesátých let minulého století se u nás pravidelně točí pohádky. O to víc se tento speciál hodí s příchodem další české pohádky (Peklo s princeznou) do našich kin. Jaké jsou ty nejlepší? A kdo je králem pohádek?

Každá národnost umí něco ve filmu nejlíp. Pokud třeba Američanům jdou akční spektály, dejme tomu Italům artové filmy, tak právě Čechům pohádky.

Tento žánr „založil“ režisér Bořivoj Zeman se svoji Pyšnou princeznu (1952) a hned si vydobyl první místo v žebříčku nejnavštěvovanějších filmů u nás (8 222 695 diváků). Na tehdejší dobu černobílá a vcelku dobrodružná pohádka oslovuje stále nové generace diváků u vánočních obrazovek. Bořivoj Zeman nezůstal ale jen u Pyšné princezny. Podle pohádky Sůl nad zlato Boženy Němcové vznikl film Byl jednou jeden král (1954). Vůbec první a zároveň poslední setkání Jana Wericha a Vlasty Buriana nepřineslo takové úspěchy jako předešlá pohádka, ale diváci byli vesměs spokojeni. Tažení režiséra Zemana přerušil Josef Mach se svými Hrátky s čertem (1956). A jsou-li někteří tvůrci pohádek adaptování velmi často, je to zajisté i spisovatel Jan Drda jako v tomto případě. Jeho divadelní hra na plátnech kin vynikala převážně výtvarnou stylizací Josefa Lady.

V roce 1959 vznikly pohádky rovnou dvě a od jednoho tvůrce. Geniální tvůrce československé kinematografie Martin Frič natočil Princeznu se zlatou hvězdou (mírně pokulhávající díky veršům, ději a obsazení) a Dařbujána a Pandrholu (jednoznačně vyhrává díky obsazení Rudolfa Hrušinského do postavy hlavního záporka). Bořivoj Zeman se o slovo přihlásil hned v roce 1968 se svým muzikálovém pojetí pohádky Šíleně smutná princezna. V hlavních rolích se představili tehdejší populární zpěváci Helena Vondráčková a Václav Neckář. Dokonalá hudba Jana Hammera a působivá atmosféra dělají z této pohádky jednu z nejoblíbenějších.

Královnou mezi pohádkami je bezpochyby film Václava Vorlíčka Tři oříšky pro Popelku (1973) v hlavní roli s Libuší Šafránkovou. Film vznikl za podpory německého partnera. Jenomže další pohádky Kouzelný měšec (1996), Pták ohnivák (1997) a Jezerní královna (1998) produkované německým partnerem a režírované Vorlíčkem bohužel ztratily dost na české hravosti a přibraly více na temnosti, a nejen proto si jej moc diváků neoblíbilo.

S další várkou pohádek pro československá kina Vorlíček příliš dlouho nečekal. V pohádce Jak se budí princezny (1977), variací na Šípkovou Růženku, slavil úspěch hlavně Vladimír Menšík jako nezapomenutelný princův sluha Matěj se svými hláškami („Samé kytky, kdyby tak hodili jitrnici.“ nebo "Ještěže nechtějí, abych dělal orla. Já už bych se snad ani nevznesl."). Ve stejném roce natočil Bořivoj Zeman svůj poslední film a zároveň pohádku Honza málem králem. Opět, jako v Šíleně smutné princezně, v hlavní roli populární zpěvák, tentokrát Jiří Korn. Režisér Zeman potvrdil, že uměl točit zábavné a dobrodružné pohádky, ale i tak se na jeho jméno, s podivem, zapomíná.

Pohádkové trio ukončil Vorlíček s Princem a Večernicí (1978). Pohádka o princi Velenovi, krásné Večernici a jejich třech švagrech Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, a ústřední záporák Mrakomor v podání Radoslava Brzobohatého nenechal nejedno dítko klidné.

Dlouhých pět let trvalo než se do kin dostala další pohádka. Režisér Radim Cvrček natočil film Za humny je drak (1983), který bohužel kulhá kvůli méně propracovanému ději a provedení Draka Mraka. Tam kde film pokulhává, snaží se ho pozvednout alespoň Jiří Císler v roli krále. Jedna z nejpovedenějších pohádek vznikla v roce 1984, vytvořil ji Hynek Bočan a jmenovala se S čerty nejsou žerty. Dokonalé filmové peklo, uchu lahodící hudba Jaroslava Uhlíře a herecký výkon Ondřeje Vetchého vynášejí tenhle film do pohádkových výšin.

Dosavadního krále pohádek Václava Vorlíčka vystřídal Zdeněk Troška a hned se svým prvním pohádkovým počinem (O princezně Jasněnce a létajícím ševci, 1987) překvapil. Jeho Jasněnka přinesla do té doby nevídané pohádkové, až skoro akční, dobrodružství, skvělé filmové triky, dokonalou filmovou hudbu a výpravu. Dalších šest let trvalo než dorazila do našich kin, pokud se nepočítají pohádky Freonový duch Zdeňka Zelenky a O zapomětlivém černokněžníkovi Hynka Bočana (oba filmy z roku 1991), které byly zasazeny spíše do současnosti, pohádka, jenž se stala v novodobé historii českých kin nejnavštěvovanější. Nesmrtelná teta (1993) Zdeňka Zelenky v hlavní roli s Jiřinou Bohdalovou (ta si zasloužila za tento výkon Českého lva), která je bohužel jediná, kdo celý film táhne a dělá z něho něco víc, než jen průměrnou pohádku.

Jestli byla Nesmrtelná teta nejnavštěvovanější pohádkou, tak následující Princezna ze mlejna (1994) Zdeňka Trošky nejoblíbenější. Postaraly se o to zejména postavy čerta, vodníka a „princezny“ Elišky. Nejen proto, zejména i komerční úspěch zapůsobil, vznikla Princezna ze mlejna 2 (2000), která bohužel, kdyby nevsadila jen na osvědčeného přehrávajícího čertíka Ivety Blanarovičové a pár písniček, mohla dát vzniknout daleko působivější pohádce. Opačný případ zas obstarala Troškova další pohádka a to Z pekla štěstí (1999), kdy první díl spíš přinesl jen pištící Markýtku v podání Michaela Kuklové, která se snad zázrakem v pokračování Z pekla štěstí 2 (2001) vrátila a skoro vypadla z oka Jasněnce. Dokonalé dobrodružné podívané chyběl jen krůček, aby se dotkla pohádkových filmových nebes. A možná opuštění od tzv. celebrit v čele s Danielem Hůlkou v roli krále Brambase.

V roce 1997 vznikla jedna z dalších písničkových pohádek, které slaví u nás zřejmě největší úspěchy, a to Lotrando a Zubejda od režiséra Karla Smyczka. Skvěle sepsaný scénář Zdeňka Svěráka (podle Čapkových pohádek Doktorských a Loupežnických) dal vyniknout tenkrát neznámému Jiřímu Strachovi a Báře Seidlové v hlavních rolích.

Zatím naposledy se Václav Vorlíček přihlásil s pohádkou v roce 1999. Byl to Král sokolů, který spíše zastupoval žánr dobrodružný než pohádkový, a doplatil na mnohočetnou koprodukci (Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko).

Nejnovějším pohádkám lze přičíst minimálně jedno velké plus. Alespoň autorům Anděla páně (2005) Jiřímu Strachovi, Nejkrásnější hádanky (2008) Zdeňkovi Troškovi a Pekla s princeznou (2009) Miloslavovi Šmídmajerovi, kteří se dokázali poučit od svých předchůdců (Troška sám od sebe) a uměli natočit svižné, zábavné a typicky české pohádky.

Jsem zvědavý s čím novým naši tvůrci ještě přijdou, a doufám, že mezi jednotlivými pohádkami nebude takový letitý odstup. Je bohužel jen málo autorů, kteří dokáží natočit působivou pohádku, proto si jich važme.

(Článek vznikl původně pro www.hanus.blog.idnes.cz, děkuji za zveřejnění zde.)